#5 Tokio den třetí – Tsukiji, Odaiba, Ueno

Na rybí trh je dobré chodit brzy ráno, nejlépe kolem páté hodiny ranní. Ti nejlepší kuchaři si tam chodí vybírat čerstvé ryby, ty nejlepší kousky a vy, jako turista, toho můžete být součástí. Shodli jsme se, že zas tak nutně toho součástí být nemusíme a ta devátá desátá hodina bude úplně stačit :). Protože máme naši chytrou, i když japonsky mluvící, televizi, na kterou koukáme, věděli jsme, že bude ten den pršet. U hostelu venku před vchodovými dveřmi bylo asi 6 kusů deštníků, tak jsme si jeden vzali raději sebou. Snad u každého domu v Japonsku jsou takhle deštníky položeny. Kdyby to tak bylo v Česku, nejspíš by to bylo dávno rozkradené.

Na cestu jsme si koupili naše oblíbené ovocné mlíčka s tím, že se najíme až na trhu a po chvilce cesty metrem jsme byli na místě. Počasí nám vyloženě nepřálo a lidí bylo všude opravdu hodně, na to, že jsme tam byli vlastně mimo hlavní sezónu. Kromě davu nás také přivítal typický rybí smrad, který se linul už z dálky a byl skoro až vidět. Proplétali jsme se mezi lidmi a nakukovali, co obchodníci nabízejí. Trh byl sám o sobě přímo obrovský a my víme, že jsme navštívila tak maximálně polovinu. Často měli v nabídce kousky masa (rybí, kuřecí, vnitřnosti,…) opečené na kousky špejle, co kus to na naše peníze asi dvacetikoruna. Stánky také nabízeli zadarmo také ochutnávky jejich sortimentu a párkrát jsme si něco koupili už jen ze slušnosti, že jsme tak moc ochutnávali. Nejvíc nás však zaujal ogrilovaný losos, který se doslova rozpadal na jazyku. Pan prodejce uměl pěkně anglicky, nejspíš tam jsou na turisty opravdu zvyklí, a chtěl strašně vědět jak se řekne úhoř v našem jazyce. Smál se přibližně další dvě minuty. Japonci mají velmi rádi sépie, ať už sušené místo chipsů nebo právě osmažené a já osobně musím říct, že mi sépie moc chutnala. Procházeli jsme si to takovým trochu ztrácejícím se stylem. Tu jsme odbočili tady to malé uličky, najednou jsme prošli nějakým domem, minuli pár sushi restaurací, které nabízeli to nejčerstvější co může být a dost si to užívali, i když nám jídlo pomalu teklo už i ušima. Drahá polovička neodolala možnosti ochutnat ústřici a po snědení jen řekl, že to chutná jako všechny mořský plody: prostě nijak. Pomalu už jsme se snažili najít cestu ven z trhu, cestou nakoupili ještě hrníčky, sušenou řasu a sushi sebou na cestu. Další místo, které jsme měli dnes v plánu navštívit byl totiž „ostrov“ Odaiba. Jedná se o uměle vytvořený ostrov , nákupní a zábavní místo pro místní, plné muzeí, obchodních centrech, výstav a hlavně pláží.

Na Odaibu je lehce složitější se dostat, jelikož člověk musí nastoupit na soukromou linku vlaku a tak se mu asi 20 minutá cesta docela prodraží.Ale už z vlaku jsme měli krásný výhled na oceán a na veliké budovy Tokia. Dali jsme si sushi, koupané na trhu a šli do jednoho z obchodních center, protože ošklivé počasí tvořené černými mraky se konečně rozhodlo k akci a začalo pršet. Součástí centra byl i Legoland a k němu přilehlý krámek, kde si má drahá polovička stavěla dobrou půl hodinu panáčky z Lega. Součástí centra byli i různé sousoší, fontány či různé projekce a hudební doprovody. Snad nejvíc překvapená jsem byla, když jsme viděla krámek s Monchichákama. Obchodní centrum bylo opět opravdu veliké a nebylo zrovna lehké najít cestu ven. Než jsme si stihli uvědomit, kde jsme, ocitli jsme se v jakési části muzea s auty, kde mimo jiné bylo vystavené i auto z filmu Návrat do budoucnosti. Protože jsme jen procházeli, moc jsme se ani nezdržovali prohlížením aut či jakýmkoliv faktem, že jsme neplatili žádné vstupné a ostatní lidé v okolí měli v rukou lístky a mapy. Když jsme konečně viděli východ ven, prolítli jsme okolo dvou pracovníků co u vstupu nejspíše lístky kontrolovali. Nejspíš ale stejně jen viděli dva spěchající turisty, na které by museli mluvit anglicky a tak nám nikdo nic neřekl. Venku jsme se procházeli po ostrově, prohlíželi okolí a obdivovali i tady vykvetlé sakury. Hlavním důvodem návštěvy Odaiby byl fakt, že jsem si chtěla přivézt domů písek a v celém Japonsku byla právě Odaiba jediné místo, kde stoprocentně najdu písek. Mířili jsme tedy přímo na pláž. Díky nepřejícímu počasí jsme nepotkali skoro jediného člověka, jen hromady racků. Lezli jsme tedy po kamenech a fotili jak blázni. Když jsem naplnila svoji pet lahvi pískem (petka byla nošena opravdu jenom z tohoto důvodu :D), vzali jsme to nejbližším (menším) obchodním centrem zpátky na vlak. Teda spíše než centrum to vevnitř vypadalo více jako na tržišti a dokonce se tam odehrávalo i nějaké divadlo pro děti. Prošli jsme další atypické krámky, třeba se StarWars suvenýry a jeli zpátky do Tokia, konkrétně do čtvri Ueno.

Ueno je velmi známé hlavně svoji ZOO, kde mají pandy, ale už předem jsme si řekli, že tam nepůjdeme. ZOO máme moc rádi a strávili bychom tam celý den, což jsme věděli, že by byla škoda svým způsobem „promarnit“ jeden celý den na jednom místě. Kromě Zoologické je tam také tržiště, ale byli jsme z Odaiby a i z trhu dost překrámovaný a neměli jsme už moc náladu nakupovat. Rozhodli jsme se tedy navštívit jednu místní čtyřpatrovou hernu. Ale nejsou to herny jako ty naše, kde závisláci u jednoho piva nahází do jednoho automatu peníze a doufají, že vyhrají statisíce. Tohle jsou herní automaty, protože se tam opravdu dají hrát hry. Bylo to jedno z mála míst v Tokiu, kde se kouřilo a tak se tam scházela mládež, pila, hrála u toho hry, bavila se a nektěří byli i v cosplayu (tedy oblečeni jako například fantasy postavy). Já sama jsem tam strávila půl hodiny u jedné hry střílečky (Left 4 Dead), které byla sice v japonštině, ale logickými úvahami jsme tušila, kam asi mám klikat. Po herní euforií jsme si koupili sladkou palačinku a přemýšleli co dál. Blížil se večer a nám se domů stále ještě nechtělo. Rozhodli jsme se vrátit zpátky na Akihabaru a více si ji projít. Netřeba dodávat, že z celého Tokia nás uchvátila asi nejvíc.

Hned co jsme vylezli na Akihabaře jsme slyšeli jakýsi dívčí zpěv a když jsme se vydali za zpěvem, viděli jsme skupinku maidek, jak zpívají a tancují. Nejspíše se jednalo o nějaké promo pro jejich Maid Caffe. Protože jsem maidkama fascinovaná, chtěla jsem jít co nejvíce dopředu abych chytila co nejvíce z jejich tancování a roztomilosti. Kromě dívek zpívalo také publikum, avšak vpředu byli hlavně poněkud starší páni. A nadšeně tleskali a zpívali. Už jsem začínala trochu chápat, proč tato práce není pro každého (ach ta znalost z anime, haha). Poté jsme si prošli pár krámků s mangou a s postavičkami z animáčů. V jednom takovém velikém krámě jsme strávili přes hodinu času a nakoupili nějaké suvenýry pro kamarády.  Na večeři jsme si vydali opět do Genki sushi, kde jsme si i vzali dva výborné dortíky s bánanem s sebou na zítřejší snídani a vydali se relativně brzo domů.

Byli jsme unavení a hlavně jsme věděli, že se budeme muset ráno sbalit, hostel opustit a najít místo, kde si uložíme zavazadla, než pojedeme nočním autobusem do Kyota.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklamy

#4 Tokio den druhý – Pokemon centrum, Akihabara, Sky Tree

Jeden z mých oblíbených animovaných filmů je Zahrada slov, jehož prostředí je inspirované jedním z nejrozsáhlejších parků v Tokiu – Shinjuku Gyoen. Shodou přímo briliantních náhod níš krásný Hello Kitty hostýlek byl asi 10 minut pěšky od právě Shinjuku Gyoen National Garden! Přesně tam jsem se taky chtěla hned druhý den ráno podívat. Vzbudili jsme se do přímo nádherného počasí, venku na sluníčku muselo být tak 20°C, které k průzkumu parčíku jen vybízelo. Hned jsme se vypravili ven a cestou si ještě nakoupili v nejbližším obchodě něco malého k snídani. Asi 10 minut jsem vybírala v nesmírně obrovském počtu různých druhů ovocných mlék až jsem si koupila velké banánovo-hroznové. Bylo šíleně výborný a už jsme ho v žádném jiném obchodě za celý výlet po Japonsku nepotkali! Cestu do parku měla naučenou moje drahá polovička, tak jsme za pár minut došli k vchodové bráně, pánovi zaplatili 200¥ vstupné (40 CZK), vzali si mapičku a já už vyhlížela, kde asi mohli být v parku ta místa, která jsem viděla ve filmu. U nejbližší lavičky jsme se zastavili a užívali si sluníčka a té krásy nádherné japonské přírody. Pravda je, že na jaře, když je všechno zelené, to musí být ještě velkolepější. My jsme měli sice dost stromů zelených a i pár rozkvetlých, ale tráva byla suchá. I tak to však mělo úžasné kouzlo a oba jsme minimálně hodinu strávili na té první lavičce a kochali se. Chtěla jsem projít alespoň z jedné strany parku na druhou, jelikož mi bylo jasné, že jeho pořádné procházení by nám zabralo celý den a my tak ztratili náš jinak dost drahocenný čas. Užívali jsme si celkem liduprázdno, až na pár turistů či domorodců, užívajících si slunečného počasí stejně jako my. Po cca hodině a půl procházení jsme objevili můj vysněný altánek, který byl hlavním předmětem dějství celého již zmiňovaného filmu, i se starším pánem, který si v altánku ničím nerušen bafal dýmku. Celá rozjařená jsem si nevšimla opravdu velkého zástupu lidí v dálce, kteří se shlukovali kolem rozkvetlých stromů. Byly to totiž sakury, které, díky krásnému počasí, rozhodly vykvést o chvíli dříve, než obvykle. Okamžitě jsme se přidali k domorodcům a fotili jako diví. Stačilo, aby jen lehce zafoukalo, a pár okvětních lístků se ihned začalo měnit v lehký růžový déšť. A to vůně byla přímo omamná. Pár kvítků jsem za letu chytila a za stálého očmuchávání jsem ho schovala do peněženky a do batohu. Bohužel lístky se do pěti minut zcvrkly natolik, že jsem je už prostě nenašla….

Shinjuku park nám zabral celé dopoledne a náš žaludek už se domáhal nějakého oběda. Další naše zastávka bylo největší Pokemon Centrum v Japonsku, které se nacházelo v části Ikebukuro, které od Shinjuku nebylo moc daleko. Naskočili jsme na metro a rozhodli, že se najíme až tam. Na místě jsme chvíli před stanicí koukali do mapy, abychom se pořádně rozkoukali, kudy a kam vlastně chceme jít a než jsme se nadáli, opět u nás stál anglicky mluvící pán, dle obleku nejspíš nějaký businessman, a ptal se nás, zda nepotřebujeme pomoct – což jsme opravdu nepotřebovali. Ze slušnosti jsme si u něj jen ověřili naši cestu do Pokemon Centra a já se ho zeptala, jakou restauraci by nám tu doporučil. Jeho popis cesty se však nesešel s žádným cílem, bloumali jsme po hlavní ulici směrem, co nám řekl, ale žádný jím zmiňovaný ramen bar jsme prostě nenašli. Rozhodli jsme se to udělat se selským rozumem: sledovali jsme businessmany, kam tu chodí na jídlo. A tak jsme skončili v malém bistru, kde podávali ramen (myslím), jedlo se na stojáka a prostor sám o sobě nebyl větší než naše ložnice. Obrázky meníčka ale měli, tak jsme si dle očí vybrali a do dneška netušíme pořádně, cože jsme to vlastně jedli. Ale bylo to VY-NI-KA-JÍ-CÍ! Po skvělém obědě jsme si to nabířili rovnou do obchodního domu Sunshine City alpa, kde se nacházelo ono očekávané Pokemon Centrum. Cestou jsme míjeli i pár opravdu už mrakodrapů, ale místo očekávaných kanceláří se jednalo o byty! Prostě panelák s cca 45 patry. Zkoušeli jsme se nepozorovaně dostat do jednoho z těchto mrakodrapů, protože ze shora musel být přímo úžasný výhled, ale bohužel vchody byli na čipy a čekat na nějakého člověka, co by šel dovnitř jsme nechtěli. Ti by se mohli už divně vyptávat.

A teď hurá konečně do Mega Pokemon Centra! Kdo nekoukal jako malý na pokemony, jakoby snad ani nebyl. Můj první animáč!! Nemohla jsem se dočkat, až uvidím ty masy plyšáků a různých dárkových předmětů a velikých postav z plastu. Díky svým očekáváním jsem už mohla tušit, jak velké zklamání nejspíš přijde. V obchodním centru jsme nenašli žádné obrovské šipky či poutače, jak jsme čekali, a slavné mega Pokemon centrum jsme museli pěknou chvíli hledat. A nebylo ani zdaleka tak veliké, jak jsem čekala. Bylo vlastně docela malinké, s několika málo plyšáky prvních dílů, s pár mne neznámými plyšáky z nových Pokemonů no….a pár dětských ponožek s Pikatchem. Se zklamáním jsme obchod prošli třikrát, ve snaze najít nějaká pozitiva a super suvenýry, ale bohužel.  Náladu jsme si tedy zlepšili v několika jiných tématických obchodech, jenž obchodní dům nabízel (obchody Ghibli, Disney, Tamagotchi, Namja Town, Rilakkuma a dost rozsáhlá značka – LOFT). Náladu se nám také pokusilo zlepšit centrum plné hracích automatů s plyšáky (většinou). Za 100¥ jsme se tak mohli pokusit vytáhnout plyšáky menších i větších rozměrů. Mé drahé polovičce se povedlo tak skoro vytáhnout reklamní ručník, ale doma ho máme spíše díky neochotě Japonců mluvit anglicky. Slečně, která tam mašinky obsluhovala jsme se snažili vysvětlit, že cenu jsme sice nevytáhli, ale po našem šťouchnutí už není pro další hráče možné cenu vytáhnou. Vše bylo zavěšené na plastovém kolečku, které bylo v půli rozdělené na dvě části a za horní část to celé viselo, tak nenápadně položené na okraj, aby hráči měli pocit, jak snadno to lze získat. A nám to právě spadlo na horní část kolečka, takže by nebylo už možné to získat. Po vysvětlování se na nás slečna zamračila, mašinku otevřela a ručník nám neochotně podala. Chudák neměla chuť a nejspíš ani slovní zásobu, aby nás vyvedla v omyl. Cena v naprosto neužitečném malém ručníku s obrázkem ledního medvěda nám náladu trochu zlepšila.

Další cíl naší cesty byla Akihabara, o něco vzdálenější od Ikebukuro, ale zato s jistotou naprostého uchvácení v prvních vteřinách. Proslulá část Tokia plná mangy, anime postaviček, elektroniky a stejných bláznů, jako jsme my dva. Už se začalo stmívat, takže pohled na obrovské obchody s miliony barevných světýlek byl ještě hezčí.  Nevěděli jsme kam dřív koukat a prostě jsme jen tak chodili ulicemi, nakukovali do obchodů, rozhodovali se dlouho, do kterého půjdeme a užívali si tu záplavu reklamních světel. Ano, opravdu užívali, to se jen tak nevidí! První obchod, do kterého jsme vlezli, byl krám, kde se prodávali plastové postavičky z animovaných filmů a seriálů. Tam jsem strávili minimálně hodinu, obdivovali, hledali, které známé a tajně fotili. Obchod měl sám o sobě 4 patra a to patřil k těm nejmenším. Bohužel ceny malých postaviček se pohybovali kolem 29.0000¥ (tedy asi kolem 6.000 CZK) tak si nějakou přivezu až z příští návštěvy. Podobně jsme navštívili i manga shop, sex shop a další obchody patřící fandům animáčů. Jenže každý obchod měl kolem šesti pater a už jsme to přestávali zvládat. Moje drahá japonská kamarádka mi dala tip, že na Akihabaře je obchod Don Quijote, který určitě musíme navštívit. Patří k nejlevějším v Japonsku a dá se tam nakoupit vše, od oblečení přes jídlo až po záchodové prkénko. Ten jsme sice také navštívili, ale plni vyčerpání jsme proběhli jen jídlové patro. I to nám zabralo tak hodinu našeho času, protože výměnou za informace a tipy o Japonsku chtěla má drahá kamarádka přivézt nějaký ten žvanec, co se u nás v ČR koupit nedá. Bohužel jsme nebyli vůbec schopni něco takového, co nám popsala, nalézt a i pan Google tu ztrácel svoji moc. Cestou na metro nás zastavila slečna v oblečku připomínajícím něco mezi servírkou a reklamou na sex shop. Ihned jsem věděla, že jde o maidku snažící se nalákat lidi do jejich Maid-caffe. Jedná se o takovou restauraci/kavárnu, kde vás obluhují slečny v roztomilých oblečcích, mají představení a pro své hosty i zpívají. Takové místo jsem velmi chtěla navštívit, ale i za focení samotné slečny na ulici chtěli peníze, nemluvě o vstupném a o ceně jídel v restauraci. Slečně jsme poděkovali a s falešným příslibem, že se zastavíme, jsme mířili směr Sky Tree.

Vypadalo to, jak blízko to z části Asakusa bude. Sky Tree, nejvyšší stavba v Japonsku a druhá největší na světě (hned po dubajském mrakodrapu Burdž Chalífa). Ze shora se vidí svět jak na dlani. Sky Tree byl vidět už z dálky a tak jsme se rozhodli že to dojdeme pěšky. Vždyť je to jen kousek!! Není překvapení že nás čekala další hodinová tůra. Bylo ale krásně a noční Tokio bylo opravdu nádherné. Zpětně jsem fakt ráda za takovou toulku, i když nás to stálo ten krásný výhled na Tokio. Ke Sky Tree jsme totiž došli o půl desáté, kdy už návštěvníky nahoru nepouštěli, ačkoliv věž sama o sobě byla otevřena do deseti hodin minimálně. Cestou k věži jsme viděli i známý Asahi Flame, zvláštní zlatá konstrukce na vrcholu jedné z budov značící hořící plamen ve větru. Nám to připomínalo teda něco jiného. Chodili jsme malinkými uličkami a uvědomili si, jak bychom se kdekoliv jinde na světě v takových ulicích báli. Nikde nikdo a temno. Ale v Japonsku jsme se nebáli ani chvilku, jen jsme nemohli pochopit, že i v temných uličkách bez lidí je prostě automat na pití, jasně svítí už z dálky. Po (ne)navštívení Sky Tree jsme se rozhodli podívat na blízký chrám Senso-ji, protože nám bylo jasné, že tak daleko na severovýchod Tokia už se nepodíváme. Pozdě večer bylo téměř lidu prázdno. Vytáhli jsme si také každý svoji modlitbičku. Za příspěvek 100¥ si člověk zatřásl s kovovým šestibokým hranolem, ze kterého mu vypadla špejle s číslem. Číslo bylo samozřejmě v japonském znaku, takže nám chvíli dalo, najít na šuplících identický znak. Když se podařilo, ze šuplíku jsme si vzali naši věštbu, která byla naštěstí i v angličtině. Pokud by byla špatná, zavěsili bychom ji na nedaleký strom, aby to špatné zůstalo na místě a nešlo s námi. Oba jsme si vytáhli ale skvělou věštbu a s duchovní přidanou hodnotou spěchali stihnout poslední metro.

Ověšeni igelitkami z našich nákupů jsme se ještě rychle zastavili v obchodě, blízko našeho hotelu a zakoupili něco na zítřejší snídani. S bolavýma nohama jsme šli, po chvilce tradičního psaní s rodinou v jednu ráno, za zvuky šílené japonské televizi a tepla vycházejícího z klimatizaci konečně spát. Druhý den ráno nás totiž čekal vyhlášený rybí trh Tsukuji.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

#3 Tokio den první – Shibuya, sushi

Pasová kontrola, vízum a vše ostatní probíhá naprosto bez problému. Navíc nic pořádně ani nejsme schopni vnímat, oba jsme k smrti utahaní. Ať bylo letadlo sebelepší, pořád se to nevyrovná posteli, která nám už po více jak 48 hodinách opravdu chyběla.

Prvním důležitým bodem na Naritě bylo najít poštu a vyzvednout si naši Pocket WiFi. Už předem jsme si vyhledali, že pošta má být ve 4. patře a celé letiště je dobře (a anglicky) značené. Poštu najdeme bez problému a slečna za přepážkou nám předá balíček. Drahá polovička zkoumá, jak Pocket WiFi funguje a já se vydám na záchody. Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře kabinky, jsem objevila úplně nový svět. Hodně jsem o japonských záchodech slyšela, ale nevěřila jsem že to tak je OPRAVDU všude. Vyhřívaná sedátka, tlačítka podél pravé strany (většinou s anglickým překladem a obrázkem, ale po čase stejně každý přijde, co dělá co) které dokážou pustit hudbu, opláchnout, vysušit, dokonce jsem našla i na vytahování tamponů, ale to jsem se opravdu bála zmáčknout. V každé kabince byl samozřejmostí desinfekční sprej. Japonci mají velmi v lásce i turecké záchody (bůh ví proč?) a ty byly k nalezení snad také všude, ale vždy tam byli i kabinky s normálními záchody. Po menší fascinaci, psaní přes Pocket WiFi rodinám a známým, že žijeme a vzájemném střídání na toaletách se rozhodneme, že si Naritu ještě trochu projdeme. Času máme habaděj, check-in v našem Airbnb hostelu je totiž až ve tři. Procházíme se kolem krámků a mě zaujalo, jak všechny restaurace mají celou svoji nabídku za skleněnou výlohou vystavenou v podobě modelů z vosku. Jídla vypadala tak úžasně, že jsme si užívali i ten pohled! V pátém a tedy posledním patře je možnost podívat se na střechu budovy a pozorovat tak neustálý proud letadel směřujících nahoru či dolu.

Po krátké prohlídce terminálu 1 jsme si řekli, že je už čas si zařídit cestu do Tokia. Přesunuli jsme se do nejnižšího podlaží a rozhodli si na Suicu koupit lístky na vlak Narita Express. Kromě relativně dobré ceny (autobusy byly samozřejmě levnější, ale na úkor času) a rychlého způsobu, jak se dostat do Tokia, vlak projížděl stanicí Shinjuku, od které jsme to měli metrem pouhé dvě stanice k našemu hostelu. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme se snažili přes automat u vchodu do stanice Suica karty dobít. Ukázalo nám to pouze, že to není možné, ale žádný důvod proč to není možné?? Rozhodli jsme se tedy zeptat slečny, která stála blízko nás v malé boudičce se značkou informace. A přesně v tu chvíli jsme si uvědomili fakt, že když nás informace o Japonsku varovali, že lidé zde moc nemluví anglicky, tak opravdu nemluví anglicky. Slečna nám vyrozuměla každé druhé slovo, takže náš dialog vypadal tak, že my ji vysvětlovali, že nám nejde nabít Suica a ona nám vysvětlovala, kde a jak se Suica nabíjí. Po asi desetiminutovém dohadování nám s úsměvem vzala kartu a šla s námi k nejbližšímu automatu. Chvíli na to nechápavě koukala na displej, který ji v japonštině ukazoval očividně to samé, co nám v angličtině a poslala nás k okénkům přímo od Narita Express, že se máme zeptat tam. Vystáli jsme si frontu plnou turistů a mezitím se občerstvili nedalekým automatem s nápoji, kde jsme vybírali opravdu jen očima (kdo mohl tušit co v čem je?) dle etiket. Když jsme se dostali na řadu, ujal se nám sympatický mladý pán, který uměl anglicky. Musím to vyzdvihnout protože za celou naši návštěvu Japonska jsme potkali celkem 3 Japonce, co anglicky uměli. Hned nám pověděl, že poslední uživatel (tedy kamarádka, od které jsem měla karty půjčené) se zapomněl „pípnout“ při opouštění stanice a tak s kartou nejde pracovat, dokud ji pověřená osoba (myšleno tím pana dozorce u vstupu do metra) ne „odpípne“. S nadšením jsme tedy přešli k pověřené osobě, rukama sdělili náš problém a konečně Suicu dobili. Vystáli jsme si druhou frontu k okénku Narita Express, abychom si konečně mohli koupit náš lístek do Tokia. Bohužel anglicky mluvící pán už tam nebyl a jeho střídající kolega nám rozumněl celkem prd. Při jakémkoliv slovu, které více popisovalo jak a kam se chceme dostat, mi na kalkulačce ukazoval jinou cenu. Že jsme na Suicu, studenti, že chceme na Shinjuku, že chceme jet v jednu. Finální částka byla až směšně malá (1.500 ¥/osoba), ale myslím, že ze Suicy nám to strhlo nakonec víc, než mělo a lístek, který nám pan prodal, byl pouze jako místenka. Dodnes nevím kolik jsme platili a kolik jsme platit měli.

Když jsme konečně seděli v našem vlaku a vyjeli z letiště, otevřel se nám pohled na úplně jinou krajinu. Všude rýžová pole, bambusové a velmi husté lesy a domečky jak asijského tak typicky evropského stylu. Ačkoliv jsme byli plni přesvědčení, že budeme mít oči navrch hlavy, do deseti minut jsme byli oba úplně tuhý a vzbudili se přesně včas, abychom vystoupili. Rozespalí jsme vyskočili na Shinjuku station a bezmyšlenkovitě se vydali s davem. Až po tom, co jsme začali hledat ceduli, značící námi potřebnou červenou linku metra, jsme si uvědomili, že jsme šli úplně špatně a jak je vlastně celá stanice obrovská. Stáli jsme nechápavě u naši mapy metra asi minutu, když k nám přiskočil pán, který byl pravděpodobně z Evropy (prostě byl bílej) a zeptal se, jestli potřebujeme pomoc. Po vysvětlení našeho problému nám odpověděl, že netuší, ať se zeptám na informacích. Na informacích jsme dostali plánek stanice. Ano, jenom na jednu stanici měli plánek! Díky němu jsme našli naše metro hned a bez problému na Suicu poodjeli o dvě stanice dál. Cestu k hostelu jsem už měla přesně naučenou přes Google Street View, takže jsme naše ubytování našli také hned. Navíc náš hostel byl situován do Hello Kitty, a obrovský plyšák, které byl shodou okolností v našem pokoji, byl vidět z dálky. Po lehkém jetlegu jsme šli rovnou po předání našich klíčů na hodinu a půl spát.

Když jsme se vzbudili, venku už byla tma a v našich žaludcích už lehce kručelo. Ihned jsme vyrazili prozkoumat okolí hostelu. Jako první věc, kterou jsme se rozhodli navštívit byl známý diagonální přechod pro chodce ve čtvrti Shibuya, proto jsme pomalu došli na stanici metra a rozhodli se rovnou přejet. Všechny zastávky byly značené jak japonsky, tak latinkou, takže se člověk neztratí. Díky Pocket Wifi jsme ihned věděli, kudy se po výstupu z metra vydat a navíc v každém vestibulu byly mapy, kde byly písmeny označeny všechny východy z metra, takže člověk věděl i kterým východ se vydat. Diagonální přechod je vidět už z dálky, ale už bylo relativně pozdě a všední den, takže moc lidí venku nebylo a nemělo to takový efekt, jaký to musí mít při peaku. Poblíž se nacházel  několika patrový obchod s CDčky a Starbuck, ze kterého byl skvělý výhled na ulici a tedy skvělá příležitost pro fotku. Přesně v tu chvíli k nám přišel pán, trochu otrhaný a začal se s námi ihned bavit anglicky. Ptal se od kud jsme, jak máme v Čechách skvělé pivo a chvíli si s námi povídal. Poté z něj vypadlo, že je vlastně bezdomovec (mluvící anglicky, WTF?!) a básník a jestli si nechceme koupit jednu z jeho anglických knížeček, které byly vlastně jen papíry sešívačkou sešité k sobě. Protože jsme se cítili blbě, že se s námi bavil a my bychom ho odehnali, dali jsme mu nejmenší co jsme měli v tu chvíli u sebe. Bohužel to na naše peníze bylo asi 200 Kč…

Poblíž Shibuya crossing byla i socha známého hrdiny Hačikó, tu jsme ovšem chvíli hledali, byla v celku nenápadně zastrčená bokem vedle nádraží. Žaludky už hodně volali po jídle, tak má drahá polovička našla na internetu blízkou running sushi restauraci. Jako milovníci sushi jsme v Japonsku nechtěli jako první jídlo ochutnat nic jiné. Našli jsme skvělé recenze na jednu asi 20 minut cesty pěšky od Hačika, tak jsme vyrazili. I když na internetu varovali, že je večně plná, přišli jsme akorát když se uvolnili dvě místečka v klidném koutečku. Slečna u vchodu nás usadila na naše místa k pásu, kde jsme každý měli svojí vlastní dotykovou obrazovku. Angličtina byla samozřejmostí a my si nekonečně dlouho vybírali z mnoho druhů jídel. V nabídce bylo totiž nejen sushi, ale také oblíbené polívky, nějaká masa a vynikající dezerty. Zdarma k tomu bylo neomezené množství matcha čaje, který jsem si ihned oblíbila. Platilo se za počet snědených talířků a výsledná cena byla asi poloviční, než za mnohem horší nekvalitní running sushi na OC Černý most. Spokojeni a s plným žaludkem jsme zjistili, že je už dost pozdě, a jelikož v Japonsku není žádná noční doprava (kromě předražených taxíků), rozhodli jsme se vrátit a zbytek večera strávit na pokoji. Potřebovali jsme se pořádně vyspat.

Na pokoji jsme si pustili televizi a chvilku celkem zaraženě sledovali japonské pořady. Rozhodla jsem se navštívit koupelnu, protože sprchu už jsem opravdu potřebovala. Chvíli jsem v šoku zůstala stát před koupelnou a přemýšlela, jak že se to v animáčích koupají a co že se ode mne očekává, že budu v té místnosti dělat. Ostudou mi je, že jsem to vyřešila po evropsku, a sprchu si natáhla do vany. Dalším oříškem pro nás bylo topení – které chybělo. V únoru byla dost zima, a v Japonsku se topí jen přes klimatizaci, kterou jsme k teplému proudu vzduchu museli pěkných pár minut přemlouvat. Před spaním nám díky časovému posunu začali psát kamarádi a rodina, jelikož u nich bylo zrovna tak pět odpoledne, takže jsme šli nakonec stejně spát tak v jednu místního času. Na svých hodinkách, co nosím na ruce jsem si čas neměnila, jednak kvůli antikoncepci, kterou beru přesně na čas, ale také jsme si trochu užívali ten pocit, jak strašně daleko jsme od našeho domova….

#2: Letíme do Tokia

V Praze na letišti čekáme s předstihem dvou hodin spolu s jedním obřím kufrem, ve kterém je schovaná ještě malá taška (kdyby suvenýrů bylo přespříliš), jedním batohem a jednou kabelkou. S nehranou samozřejmostí lidí, kteří procházejí letištní kontrolou denně, projdeme k našemu Gatu, kde si krátíme čas přistavění letadla Air France voláním s rodiči a jejich ujišťováním, že všechno máme a budeme s jistotou žít i další týden…

Cesta do Francie nezabere ani dvě hodiny a my už  stojíme v jedenáct v noci na letišti CDG, terminálu 2 (ten největší). Předem jsem si vyhledala na Googlu, jak je CDG nejhorší letiště na světě co se přespání týká, ale také jsem našla pár tipů, kde by se dalo vyspat, kde je supermarket a dokonce i nějaký parčík. Jelikož jsem byla po nesmírně dlouhém letu hladová, byla jsem pro supermarket. Pro minimálně hodinovém bloumání po terminálu 2 jsme došli do místě, kde supermarket sice byl, ale samozřejmě zavřený. Nevím, proč jsem si myslela, že na jednom z největších evropských letišť bude v noci otevřen supermarket. Nevadí, nebudeme si kazit výlet, jdeme hledat terminály 2E či 2A, kde se dá prej nejlépe vyspat. Po dalším hodinovém lítaní mezi terminály (dodávám, že se všemi zavazadly!) jsme nenacházeli nic jiného, než hrozné železné sedačky s opěradly povětšinou plné bezdomovců nebo jiných cestovatelů. Žádná lehátka, žádná křesílka, ani žádné teplo. Drahá polovička už klížila oči, tak jsme zastavili u těch krásných sedaček na terminálu 2A a já si skočila alespoň na toalety. Přesně ve chvíli, kdy jsem spláchla, se na celý terminál rozezněl alarm a ženský hlas, který cosi oznamoval. Po asi pátém opakování jsme zjistili, že kromě francouzštiny mluví i anglicky. Po desátém opakování jsme ji vyrozuměli, že máme evakuovat budovu. Důvod však nikoliv. Snad nikoho z cestujících, kteří na terminálu pospávali to nějak nevyvedlo z míry, ale alarm po čtvrt hodině stále nepřestával. Tady se spát nedá! Vzdali jsme to a rozhodli se přesunout na terminál 1, ze kterého jsme měli ráno odlétat. Cesta autobusem a vlakem nám zabrala přinejmenším půl hodiny (vše je naštěstí zadarmo). Na terminálu 1 bylo mnohem lépe. Bezdomovci nebyli nikde poblíž a dokonce jsme našli červená křesla!!! Nedalo se s nimi sice hýbat, ale při správném složení jistých částí těl a chytrého využití všeho okolo se člověk mohl i lehce vyspat. Já spala celou půl hodinu, protože v pět ráno začali přicházet lidé, kteří odlétali za brzkých ranních hodin a dělali už celkem dost povyku. Mezi šestou a sedmou ranní se začali otvírat i obchody a mohli jsme si koupit něco k jídlu a pití. Jak na smilování boží jsme čekali, až se otevře check-in pro náš let a my se zbavíme toho kufru.

Po dvouhodinovém (a dost nudném) čekání v malé bezcelní zóně na odlet do Varšavy nastupujeme do malého letadla společnosti LOT a po dvou hodinách stíháme pouze rychlý (a drahý a navíc dost nechutný) oběd na letišti ve Varšavě. Když čekáme na otevření gatu na let do Tokia, ocitáme se v doslova záplavě asiatů. Nemůžu se dočkat, až konečně budeme moct nastupovat do našeho obrovského letadla (Boeing 787-8 Dreamliner) a já se konečně trochu prospím. Už před odletem jsme udělali check-in online, takže jsme si vybrali sedadla pěkně u okýnka a nemohlo se tak stát, že bychom seděli v řadě sedadel uprostřed. Spolu s námi zpozoruji další trojici mladých kluků – Čechů (ktěré jsme potkali mimochodem i na cestě zpátky), pár poláků a jinak pouze Japonci, povětšinou důchodci.

Do letadla nastupujeme po skupinkách podle čísel sedačky. Na každém sedadle čeká cestujícího balíček s dekou, polštářkem a sluchátka.Na sedačce přede mnou mám vlastní obrazovku, kde si mohu vybrat ze záplavy filmů, hrát hry a neustále nám nabízejí jídlo či pití (kafe, džus, voda, bílé víno – všechno zadarmo). Člověk se ani nerozkoukal a už mu servírovali večeři. V letadle strávím první tak dobré čtyři hodiny lehkým klimbáním. když jsem pořádně nespala přes 24 hodin, mám v sobě totiž jiskřičku naděje, že bych mohla vidět polární zář. Letíme totiž velmi blízko Sibiře.  Nalepená na skle svého okénka s klížícími se oči mžourám do noci venku, když najednou zahlédnu v dálce cosi lehce zeleného. S šílenou únavou přesvědčuji sama sebe, že to je jistě polární zář, někde v dálce a tak můžu tvrdit, že jsem ji viděla. To samé sdělím drahé polovičce, která mi to se stejným přesvědčením potvrdí, abych už konečně šla spát. Přesně v tu chvíli se objeví, přímo u našeho křídla. Nádherná, zelená a zářící Aurora. Se slzami v očích začnu vykřikovat neidentifikovatelná citoslovce nadšení, což samozřejmě vzbudí většinu spolucestujících, kteří se musejí okamžitě podívat, co mě tak nadchlo. Všichni se hrnou k okénkům na pravou stranu a fotí ostošest (což opravdu není zrovna jednoduché, když je všude tma a bliká vám do toho červené obří křídlo) až pan pilot musí vyrovnávat letadlo… Polární zář nám dělá společnost minimálně další hodinu a půl.

Po krátkém spánku nás budí letuška se snídaní a s papíry pro vyplnění žádosti o vízum. Než se nadějeme, letadlo už dost klesá a nás vítá nápis NARITA. Konec nekonečného lítání konečně nadešel a my jsme na místě! Přistáváme v Tokiu.

#1: Story before

Kdokoliv mě jenom trochu zná tak ví, jak šíleně zbožňuju všechno japonské. Od jídla až po ty skvělé animáče! Byla to pro mě země, do které se jistě někdy vydám. Jednou. Až budou peníze a hromada volna. To by se tenkrát v říjnu na stránce cestujlevne.com nesměly objevit  letenky za necelých 6.000 Kč. Jednalo se o chybný tarif letu Paříž-Varšava-Tokio-Varšava-Istanbul. Po půl hodinovém volání, přeposílání peněz mezi bankovními účty a rychlo-zjišťování cen ubytování byly letenky rezervovány (těsně před opravou chybného tarifu), koupeny a následně zaslány na můj email. Plán byl jasný, v únoru se letí na týden do Japonska!

Japonsko

Jak to však u pracujících studentů bývá, času není nazbyt a navíc šíleně rychle utíká. Byl tu prosinec a kromě koupených letenek do Japonska se nic jiného nedělo. Říkala jsem si, že by to nejspíš chtělo už alespoň trochu zařizovat, aspoň to ubytování a menší plán, co všechno vidět. V Praze mám naštěstí na výměnném pobytu holčinu z Japonska, která mi ve většině věcí  poradila (co kde objednat, kde spát, kde koupit). Přes airbnb se zajistilo ubytování dle poměru cena/lokace v Tokiu na tři noci a zjišťoval se způsob jak nejlépe se dostat do Paříže když nám letadlo do Polsko odlétalo přibližně v 11 dopoledne. Špatná zpráva byla ta, že nebyl žádný vhodný noční autobus či snad ranní let z Prahy, který by nám ušetřil mnou velmi nevítanou vyhlídku nocování na letišti Charlese de Gaulla… Nedalo se nic dělat, lepší spoj který by neohrožoval další průběh cesty nebyl k dispozici.

Kromě Tokia jsme nemohli odolat pokušení vidět proslulé Kyoto. Ceny ubytování byli velmi přijatelné a vhodné ubytování jsem našla téměř okamžitě. Co však bylo tématem na minimálně dva týdny bylo: Jak se dostat z Tokia do Kyota? Nejrychlejší, nejkomfortnější volbou byl Shinkansen. Za necelé tři hodiny bychom dojeli z jednoho města do druhého. A to za stejnou cenu, za jakou jsem letěla z Francie do Japonska. Na doporučení své japonské kamarádky jsem se uchýlila k mnohem levnější variantě = night bus. Na stránce willerexpress jsem si vybrala autobus a za cenu přibližně 1.200 Kč/os zakoupila sedadlo v autobuse.

Zpět do Tokia na letiště Narita, od kud nám zase kolem 11 dopoledne letělo letadlo jsme se rozhodli jednoduše letět přímo z Osaky, které je blízko Kyota. Z centra Tokia se totiž na letiště nelze zrovna snadno dostat. U letiště jsme zabookovat hotel na jednu noc (protože dvakrát za výlet spát kdesi na letišti už se mi moc nechtělo). Byla akorát slevová akce na jeden 3* hotel, sice s kuřáckým pokojem, ale za celkem přijatelnou cenu.

A protože mě všichni moji kamarádi a příbuzný stále bombardovali větami na téma, jak se tam ztratím a potetování pánové z Jakuzy mě tam jistojistě rozřežou a prodají, rozhodli jsme si pronajmout pocket WiFi. Krabičku si zaplatíte předem pěkně z domova a zvolíte si, kde chcete, aby na vás čekala. Nejlepší cesta je samozřejmě přímo na letišti na Naritě, konkrétně na poště. Pronajímá se na daný počet dnů a utáhne myslím až 10 zařízení. Za 5. 550 jpy (asi 1.100 Kč) jsme si objednali pocket Wifi na 7 dnů. Po uplynutí lhůty pro půjčení zařízení jednoduše vložíte do obálky a hodíte do poštovní schránky. A ty google mapy se budou hodit! 🙂

pocketwifi

Pro cestování po městech jsme si půjčili od kamarádky Suicu. Na kartu si dobijete peníze a při vstupu a výstupu do metra (či autobusu) u turniketů si „pípnete“. Odečtě se určitá částka, v závislosti na vzdálenosti obou míst a máte vystaráno. Navíc na tyto zázračné kartičky můžete i nakupovat, a to snad úplně kdekoliv! Suica funguje snad v každém větším městě (Kyoto/Osaka atd.), ne však pro cestování mezi městy, pouze po městě!

Suica Card

A protože naše cesta končila ve Varšavě (do „ocásku“ směr Istanbul jsme samozřejmě neměli v nejmenším plánu letět), musela jsem udělat průzkum nejlevnějšího způsobu jak se dostat do Prahy. Do Varšavy přiletíme přibližně ve tři odpoledne a velmi rychle jsme vyzjistili, že cesta do Čech už  přes letiště nepovede. Nejlevnější cestou je autobus Polskibus , za 171zl jsem zarezervovala noční autobus z Varšavy na Florenc.

Japonské jeny

Den odletu se kvapen blíží. Letenky a jízdenky jsou všechny vytištěné, ubytování zařízené, pocket WiFi objednaná, pasy platné. Zbývá pouze koupit redukci (já jsem kupovala teda na Alze tuto) a vyměnit peníze.  Pro potřebu si sebou beru ještě usyslené euro bankovky z minulých výletů.

16.únor: PRG – CDG (20:35 – 22:20)
17. únor: CDG – WAW (10:50 – 12:50)
                                                   WAW – NRT (15:00 – 09:20) – přílet 18. únor
25. únor: NRT – WAW (11:05 – 14:40)

Tadááá, můžeme vyrazit!