#2: Letíme do Tokia

V Praze na letišti čekáme s předstihem dvou hodin spolu s jedním obřím kufrem, ve kterém je schovaná ještě malá taška (kdyby suvenýrů bylo přespříliš), jedním batohem a jednou kabelkou. S nehranou samozřejmostí lidí, kteří procházejí letištní kontrolou denně, projdeme k našemu Gatu, kde si krátíme čas přistavění letadla Air France voláním s rodiči a jejich ujišťováním, že všechno máme a budeme s jistotou žít i další týden…

Cesta do Francie nezabere ani dvě hodiny a my už  stojíme v jedenáct v noci na letišti CDG, terminálu 2 (ten největší). Předem jsem si vyhledala na Googlu, jak je CDG nejhorší letiště na světě co se přespání týká, ale také jsem našla pár tipů, kde by se dalo vyspat, kde je supermarket a dokonce i nějaký parčík. Jelikož jsem byla po nesmírně dlouhém letu hladová, byla jsem pro supermarket. Pro minimálně hodinovém bloumání po terminálu 2 jsme došli do místě, kde supermarket sice byl, ale samozřejmě zavřený. Nevím, proč jsem si myslela, že na jednom z největších evropských letišť bude v noci otevřen supermarket. Nevadí, nebudeme si kazit výlet, jdeme hledat terminály 2E či 2A, kde se dá prej nejlépe vyspat. Po dalším hodinovém lítaní mezi terminály (dodávám, že se všemi zavazadly!) jsme nenacházeli nic jiného, než hrozné železné sedačky s opěradly povětšinou plné bezdomovců nebo jiných cestovatelů. Žádná lehátka, žádná křesílka, ani žádné teplo. Drahá polovička už klížila oči, tak jsme zastavili u těch krásných sedaček na terminálu 2A a já si skočila alespoň na toalety. Přesně ve chvíli, kdy jsem spláchla, se na celý terminál rozezněl alarm a ženský hlas, který cosi oznamoval. Po asi pátém opakování jsme zjistili, že kromě francouzštiny mluví i anglicky. Po desátém opakování jsme ji vyrozuměli, že máme evakuovat budovu. Důvod však nikoliv. Snad nikoho z cestujících, kteří na terminálu pospávali to nějak nevyvedlo z míry, ale alarm po čtvrt hodině stále nepřestával. Tady se spát nedá! Vzdali jsme to a rozhodli se přesunout na terminál 1, ze kterého jsme měli ráno odlétat. Cesta autobusem a vlakem nám zabrala přinejmenším půl hodiny (vše je naštěstí zadarmo). Na terminálu 1 bylo mnohem lépe. Bezdomovci nebyli nikde poblíž a dokonce jsme našli červená křesla!!! Nedalo se s nimi sice hýbat, ale při správném složení jistých částí těl a chytrého využití všeho okolo se člověk mohl i lehce vyspat. Já spala celou půl hodinu, protože v pět ráno začali přicházet lidé, kteří odlétali za brzkých ranních hodin a dělali už celkem dost povyku. Mezi šestou a sedmou ranní se začali otvírat i obchody a mohli jsme si koupit něco k jídlu a pití. Jak na smilování boží jsme čekali, až se otevře check-in pro náš let a my se zbavíme toho kufru.

Po dvouhodinovém (a dost nudném) čekání v malé bezcelní zóně na odlet do Varšavy nastupujeme do malého letadla společnosti LOT a po dvou hodinách stíháme pouze rychlý (a drahý a navíc dost nechutný) oběd na letišti ve Varšavě. Když čekáme na otevření gatu na let do Tokia, ocitáme se v doslova záplavě asiatů. Nemůžu se dočkat, až konečně budeme moct nastupovat do našeho obrovského letadla (Boeing 787-8 Dreamliner) a já se konečně trochu prospím. Už před odletem jsme udělali check-in online, takže jsme si vybrali sedadla pěkně u okýnka a nemohlo se tak stát, že bychom seděli v řadě sedadel uprostřed. Spolu s námi zpozoruji další trojici mladých kluků – Čechů (ktěré jsme potkali mimochodem i na cestě zpátky), pár poláků a jinak pouze Japonci, povětšinou důchodci.

Do letadla nastupujeme po skupinkách podle čísel sedačky. Na každém sedadle čeká cestujícího balíček s dekou, polštářkem a sluchátka.Na sedačce přede mnou mám vlastní obrazovku, kde si mohu vybrat ze záplavy filmů, hrát hry a neustále nám nabízejí jídlo či pití (kafe, džus, voda, bílé víno – všechno zadarmo). Člověk se ani nerozkoukal a už mu servírovali večeři. V letadle strávím první tak dobré čtyři hodiny lehkým klimbáním. když jsem pořádně nespala přes 24 hodin, mám v sobě totiž jiskřičku naděje, že bych mohla vidět polární zář. Letíme totiž velmi blízko Sibiře.  Nalepená na skle svého okénka s klížícími se oči mžourám do noci venku, když najednou zahlédnu v dálce cosi lehce zeleného. S šílenou únavou přesvědčuji sama sebe, že to je jistě polární zář, někde v dálce a tak můžu tvrdit, že jsem ji viděla. To samé sdělím drahé polovičce, která mi to se stejným přesvědčením potvrdí, abych už konečně šla spát. Přesně v tu chvíli se objeví, přímo u našeho křídla. Nádherná, zelená a zářící Aurora. Se slzami v očích začnu vykřikovat neidentifikovatelná citoslovce nadšení, což samozřejmě vzbudí většinu spolucestujících, kteří se musejí okamžitě podívat, co mě tak nadchlo. Všichni se hrnou k okénkům na pravou stranu a fotí ostošest (což opravdu není zrovna jednoduché, když je všude tma a bliká vám do toho červené obří křídlo) až pan pilot musí vyrovnávat letadlo… Polární zář nám dělá společnost minimálně další hodinu a půl.

Po krátkém spánku nás budí letuška se snídaní a s papíry pro vyplnění žádosti o vízum. Než se nadějeme, letadlo už dost klesá a nás vítá nápis NARITA. Konec nekonečného lítání konečně nadešel a my jsme na místě! Přistáváme v Tokiu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s