#3 Tokio den první – Shibuya, sushi

Pasová kontrola, vízum a vše ostatní probíhá naprosto bez problému. Navíc nic pořádně ani nejsme schopni vnímat, oba jsme k smrti utahaní. Ať bylo letadlo sebelepší, pořád se to nevyrovná posteli, která nám už po více jak 48 hodinách opravdu chyběla.

Prvním důležitým bodem na Naritě bylo najít poštu a vyzvednout si naši Pocket WiFi. Už předem jsme si vyhledali, že pošta má být ve 4. patře a celé letiště je dobře (a anglicky) značené. Poštu najdeme bez problému a slečna za přepážkou nám předá balíček. Drahá polovička zkoumá, jak Pocket WiFi funguje a já se vydám na záchody. Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře kabinky, jsem objevila úplně nový svět. Hodně jsem o japonských záchodech slyšela, ale nevěřila jsem že to tak je OPRAVDU všude. Vyhřívaná sedátka, tlačítka podél pravé strany (většinou s anglickým překladem a obrázkem, ale po čase stejně každý přijde, co dělá co) které dokážou pustit hudbu, opláchnout, vysušit, dokonce jsem našla i na vytahování tamponů, ale to jsem se opravdu bála zmáčknout. V každé kabince byl samozřejmostí desinfekční sprej. Japonci mají velmi v lásce i turecké záchody (bůh ví proč?) a ty byly k nalezení snad také všude, ale vždy tam byli i kabinky s normálními záchody. Po menší fascinaci, psaní přes Pocket WiFi rodinám a známým, že žijeme a vzájemném střídání na toaletách se rozhodneme, že si Naritu ještě trochu projdeme. Času máme habaděj, check-in v našem Airbnb hostelu je totiž až ve tři. Procházíme se kolem krámků a mě zaujalo, jak všechny restaurace mají celou svoji nabídku za skleněnou výlohou vystavenou v podobě modelů z vosku. Jídla vypadala tak úžasně, že jsme si užívali i ten pohled! V pátém a tedy posledním patře je možnost podívat se na střechu budovy a pozorovat tak neustálý proud letadel směřujících nahoru či dolu.

Po krátké prohlídce terminálu 1 jsme si řekli, že je už čas si zařídit cestu do Tokia. Přesunuli jsme se do nejnižšího podlaží a rozhodli si na Suicu koupit lístky na vlak Narita Express. Kromě relativně dobré ceny (autobusy byly samozřejmě levnější, ale na úkor času) a rychlého způsobu, jak se dostat do Tokia, vlak projížděl stanicí Shinjuku, od které jsme to měli metrem pouhé dvě stanice k našemu hostelu. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme se snažili přes automat u vchodu do stanice Suica karty dobít. Ukázalo nám to pouze, že to není možné, ale žádný důvod proč to není možné?? Rozhodli jsme se tedy zeptat slečny, která stála blízko nás v malé boudičce se značkou informace. A přesně v tu chvíli jsme si uvědomili fakt, že když nás informace o Japonsku varovali, že lidé zde moc nemluví anglicky, tak opravdu nemluví anglicky. Slečna nám vyrozuměla každé druhé slovo, takže náš dialog vypadal tak, že my ji vysvětlovali, že nám nejde nabít Suica a ona nám vysvětlovala, kde a jak se Suica nabíjí. Po asi desetiminutovém dohadování nám s úsměvem vzala kartu a šla s námi k nejbližšímu automatu. Chvíli na to nechápavě koukala na displej, který ji v japonštině ukazoval očividně to samé, co nám v angličtině a poslala nás k okénkům přímo od Narita Express, že se máme zeptat tam. Vystáli jsme si frontu plnou turistů a mezitím se občerstvili nedalekým automatem s nápoji, kde jsme vybírali opravdu jen očima (kdo mohl tušit co v čem je?) dle etiket. Když jsme se dostali na řadu, ujal se nám sympatický mladý pán, který uměl anglicky. Musím to vyzdvihnout protože za celou naši návštěvu Japonska jsme potkali celkem 3 Japonce, co anglicky uměli. Hned nám pověděl, že poslední uživatel (tedy kamarádka, od které jsem měla karty půjčené) se zapomněl „pípnout“ při opouštění stanice a tak s kartou nejde pracovat, dokud ji pověřená osoba (myšleno tím pana dozorce u vstupu do metra) ne „odpípne“. S nadšením jsme tedy přešli k pověřené osobě, rukama sdělili náš problém a konečně Suicu dobili. Vystáli jsme si druhou frontu k okénku Narita Express, abychom si konečně mohli koupit náš lístek do Tokia. Bohužel anglicky mluvící pán už tam nebyl a jeho střídající kolega nám rozumněl celkem prd. Při jakémkoliv slovu, které více popisovalo jak a kam se chceme dostat, mi na kalkulačce ukazoval jinou cenu. Že jsme na Suicu, studenti, že chceme na Shinjuku, že chceme jet v jednu. Finální částka byla až směšně malá (1.500 ¥/osoba), ale myslím, že ze Suicy nám to strhlo nakonec víc, než mělo a lístek, který nám pan prodal, byl pouze jako místenka. Dodnes nevím kolik jsme platili a kolik jsme platit měli.

Když jsme konečně seděli v našem vlaku a vyjeli z letiště, otevřel se nám pohled na úplně jinou krajinu. Všude rýžová pole, bambusové a velmi husté lesy a domečky jak asijského tak typicky evropského stylu. Ačkoliv jsme byli plni přesvědčení, že budeme mít oči navrch hlavy, do deseti minut jsme byli oba úplně tuhý a vzbudili se přesně včas, abychom vystoupili. Rozespalí jsme vyskočili na Shinjuku station a bezmyšlenkovitě se vydali s davem. Až po tom, co jsme začali hledat ceduli, značící námi potřebnou červenou linku metra, jsme si uvědomili, že jsme šli úplně špatně a jak je vlastně celá stanice obrovská. Stáli jsme nechápavě u naši mapy metra asi minutu, když k nám přiskočil pán, který byl pravděpodobně z Evropy (prostě byl bílej) a zeptal se, jestli potřebujeme pomoc. Po vysvětlení našeho problému nám odpověděl, že netuší, ať se zeptám na informacích. Na informacích jsme dostali plánek stanice. Ano, jenom na jednu stanici měli plánek! Díky němu jsme našli naše metro hned a bez problému na Suicu poodjeli o dvě stanice dál. Cestu k hostelu jsem už měla přesně naučenou přes Google Street View, takže jsme naše ubytování našli také hned. Navíc náš hostel byl situován do Hello Kitty, a obrovský plyšák, které byl shodou okolností v našem pokoji, byl vidět z dálky. Po lehkém jetlegu jsme šli rovnou po předání našich klíčů na hodinu a půl spát.

Když jsme se vzbudili, venku už byla tma a v našich žaludcích už lehce kručelo. Ihned jsme vyrazili prozkoumat okolí hostelu. Jako první věc, kterou jsme se rozhodli navštívit byl známý diagonální přechod pro chodce ve čtvrti Shibuya, proto jsme pomalu došli na stanici metra a rozhodli se rovnou přejet. Všechny zastávky byly značené jak japonsky, tak latinkou, takže se člověk neztratí. Díky Pocket Wifi jsme ihned věděli, kudy se po výstupu z metra vydat a navíc v každém vestibulu byly mapy, kde byly písmeny označeny všechny východy z metra, takže člověk věděl i kterým východ se vydat. Diagonální přechod je vidět už z dálky, ale už bylo relativně pozdě a všední den, takže moc lidí venku nebylo a nemělo to takový efekt, jaký to musí mít při peaku. Poblíž se nacházel  několika patrový obchod s CDčky a Starbuck, ze kterého byl skvělý výhled na ulici a tedy skvělá příležitost pro fotku. Přesně v tu chvíli k nám přišel pán, trochu otrhaný a začal se s námi ihned bavit anglicky. Ptal se od kud jsme, jak máme v Čechách skvělé pivo a chvíli si s námi povídal. Poté z něj vypadlo, že je vlastně bezdomovec (mluvící anglicky, WTF?!) a básník a jestli si nechceme koupit jednu z jeho anglických knížeček, které byly vlastně jen papíry sešívačkou sešité k sobě. Protože jsme se cítili blbě, že se s námi bavil a my bychom ho odehnali, dali jsme mu nejmenší co jsme měli v tu chvíli u sebe. Bohužel to na naše peníze bylo asi 200 Kč…

Poblíž Shibuya crossing byla i socha známého hrdiny Hačikó, tu jsme ovšem chvíli hledali, byla v celku nenápadně zastrčená bokem vedle nádraží. Žaludky už hodně volali po jídle, tak má drahá polovička našla na internetu blízkou running sushi restauraci. Jako milovníci sushi jsme v Japonsku nechtěli jako první jídlo ochutnat nic jiné. Našli jsme skvělé recenze na jednu asi 20 minut cesty pěšky od Hačika, tak jsme vyrazili. I když na internetu varovali, že je večně plná, přišli jsme akorát když se uvolnili dvě místečka v klidném koutečku. Slečna u vchodu nás usadila na naše místa k pásu, kde jsme každý měli svojí vlastní dotykovou obrazovku. Angličtina byla samozřejmostí a my si nekonečně dlouho vybírali z mnoho druhů jídel. V nabídce bylo totiž nejen sushi, ale také oblíbené polívky, nějaká masa a vynikající dezerty. Zdarma k tomu bylo neomezené množství matcha čaje, který jsem si ihned oblíbila. Platilo se za počet snědených talířků a výsledná cena byla asi poloviční, než za mnohem horší nekvalitní running sushi na OC Černý most. Spokojeni a s plným žaludkem jsme zjistili, že je už dost pozdě, a jelikož v Japonsku není žádná noční doprava (kromě předražených taxíků), rozhodli jsme se vrátit a zbytek večera strávit na pokoji. Potřebovali jsme se pořádně vyspat.

Na pokoji jsme si pustili televizi a chvilku celkem zaraženě sledovali japonské pořady. Rozhodla jsem se navštívit koupelnu, protože sprchu už jsem opravdu potřebovala. Chvíli jsem v šoku zůstala stát před koupelnou a přemýšlela, jak že se to v animáčích koupají a co že se ode mne očekává, že budu v té místnosti dělat. Ostudou mi je, že jsem to vyřešila po evropsku, a sprchu si natáhla do vany. Dalším oříškem pro nás bylo topení – které chybělo. V únoru byla dost zima, a v Japonsku se topí jen přes klimatizaci, kterou jsme k teplému proudu vzduchu museli pěkných pár minut přemlouvat. Před spaním nám díky časovému posunu začali psát kamarádi a rodina, jelikož u nich bylo zrovna tak pět odpoledne, takže jsme šli nakonec stejně spát tak v jednu místního času. Na svých hodinkách, co nosím na ruce jsem si čas neměnila, jednak kvůli antikoncepci, kterou beru přesně na čas, ale také jsme si trochu užívali ten pocit, jak strašně daleko jsme od našeho domova….

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s