#4 Tokio den druhý – Pokemon centrum, Akihabara, Sky Tree

Jeden z mých oblíbených animovaných filmů je Zahrada slov, jehož prostředí je inspirované jedním z nejrozsáhlejších parků v Tokiu – Shinjuku Gyoen. Shodou přímo briliantních náhod níš krásný Hello Kitty hostýlek byl asi 10 minut pěšky od právě Shinjuku Gyoen National Garden! Přesně tam jsem se taky chtěla hned druhý den ráno podívat. Vzbudili jsme se do přímo nádherného počasí, venku na sluníčku muselo být tak 20°C, které k průzkumu parčíku jen vybízelo. Hned jsme se vypravili ven a cestou si ještě nakoupili v nejbližším obchodě něco malého k snídani. Asi 10 minut jsem vybírala v nesmírně obrovském počtu různých druhů ovocných mlék až jsem si koupila velké banánovo-hroznové. Bylo šíleně výborný a už jsme ho v žádném jiném obchodě za celý výlet po Japonsku nepotkali! Cestu do parku měla naučenou moje drahá polovička, tak jsme za pár minut došli k vchodové bráně, pánovi zaplatili 200¥ vstupné (40 CZK), vzali si mapičku a já už vyhlížela, kde asi mohli být v parku ta místa, která jsem viděla ve filmu. U nejbližší lavičky jsme se zastavili a užívali si sluníčka a té krásy nádherné japonské přírody. Pravda je, že na jaře, když je všechno zelené, to musí být ještě velkolepější. My jsme měli sice dost stromů zelených a i pár rozkvetlých, ale tráva byla suchá. I tak to však mělo úžasné kouzlo a oba jsme minimálně hodinu strávili na té první lavičce a kochali se. Chtěla jsem projít alespoň z jedné strany parku na druhou, jelikož mi bylo jasné, že jeho pořádné procházení by nám zabralo celý den a my tak ztratili náš jinak dost drahocenný čas. Užívali jsme si celkem liduprázdno, až na pár turistů či domorodců, užívajících si slunečného počasí stejně jako my. Po cca hodině a půl procházení jsme objevili můj vysněný altánek, který byl hlavním předmětem dějství celého již zmiňovaného filmu, i se starším pánem, který si v altánku ničím nerušen bafal dýmku. Celá rozjařená jsem si nevšimla opravdu velkého zástupu lidí v dálce, kteří se shlukovali kolem rozkvetlých stromů. Byly to totiž sakury, které, díky krásnému počasí, rozhodly vykvést o chvíli dříve, než obvykle. Okamžitě jsme se přidali k domorodcům a fotili jako diví. Stačilo, aby jen lehce zafoukalo, a pár okvětních lístků se ihned začalo měnit v lehký růžový déšť. A to vůně byla přímo omamná. Pár kvítků jsem za letu chytila a za stálého očmuchávání jsem ho schovala do peněženky a do batohu. Bohužel lístky se do pěti minut zcvrkly natolik, že jsem je už prostě nenašla….

Shinjuku park nám zabral celé dopoledne a náš žaludek už se domáhal nějakého oběda. Další naše zastávka bylo největší Pokemon Centrum v Japonsku, které se nacházelo v části Ikebukuro, které od Shinjuku nebylo moc daleko. Naskočili jsme na metro a rozhodli, že se najíme až tam. Na místě jsme chvíli před stanicí koukali do mapy, abychom se pořádně rozkoukali, kudy a kam vlastně chceme jít a než jsme se nadáli, opět u nás stál anglicky mluvící pán, dle obleku nejspíš nějaký businessman, a ptal se nás, zda nepotřebujeme pomoct – což jsme opravdu nepotřebovali. Ze slušnosti jsme si u něj jen ověřili naši cestu do Pokemon Centra a já se ho zeptala, jakou restauraci by nám tu doporučil. Jeho popis cesty se však nesešel s žádným cílem, bloumali jsme po hlavní ulici směrem, co nám řekl, ale žádný jím zmiňovaný ramen bar jsme prostě nenašli. Rozhodli jsme se to udělat se selským rozumem: sledovali jsme businessmany, kam tu chodí na jídlo. A tak jsme skončili v malém bistru, kde podávali ramen (myslím), jedlo se na stojáka a prostor sám o sobě nebyl větší než naše ložnice. Obrázky meníčka ale měli, tak jsme si dle očí vybrali a do dneška netušíme pořádně, cože jsme to vlastně jedli. Ale bylo to VY-NI-KA-JÍ-CÍ! Po skvělém obědě jsme si to nabířili rovnou do obchodního domu Sunshine City alpa, kde se nacházelo ono očekávané Pokemon Centrum. Cestou jsme míjeli i pár opravdu už mrakodrapů, ale místo očekávaných kanceláří se jednalo o byty! Prostě panelák s cca 45 patry. Zkoušeli jsme se nepozorovaně dostat do jednoho z těchto mrakodrapů, protože ze shora musel být přímo úžasný výhled, ale bohužel vchody byli na čipy a čekat na nějakého člověka, co by šel dovnitř jsme nechtěli. Ti by se mohli už divně vyptávat.

A teď hurá konečně do Mega Pokemon Centra! Kdo nekoukal jako malý na pokemony, jakoby snad ani nebyl. Můj první animáč!! Nemohla jsem se dočkat, až uvidím ty masy plyšáků a různých dárkových předmětů a velikých postav z plastu. Díky svým očekáváním jsem už mohla tušit, jak velké zklamání nejspíš přijde. V obchodním centru jsme nenašli žádné obrovské šipky či poutače, jak jsme čekali, a slavné mega Pokemon centrum jsme museli pěknou chvíli hledat. A nebylo ani zdaleka tak veliké, jak jsem čekala. Bylo vlastně docela malinké, s několika málo plyšáky prvních dílů, s pár mne neznámými plyšáky z nových Pokemonů no….a pár dětských ponožek s Pikatchem. Se zklamáním jsme obchod prošli třikrát, ve snaze najít nějaká pozitiva a super suvenýry, ale bohužel.  Náladu jsme si tedy zlepšili v několika jiných tématických obchodech, jenž obchodní dům nabízel (obchody Ghibli, Disney, Tamagotchi, Namja Town, Rilakkuma a dost rozsáhlá značka – LOFT). Náladu se nám také pokusilo zlepšit centrum plné hracích automatů s plyšáky (většinou). Za 100¥ jsme se tak mohli pokusit vytáhnout plyšáky menších i větších rozměrů. Mé drahé polovičce se povedlo tak skoro vytáhnout reklamní ručník, ale doma ho máme spíše díky neochotě Japonců mluvit anglicky. Slečně, která tam mašinky obsluhovala jsme se snažili vysvětlit, že cenu jsme sice nevytáhli, ale po našem šťouchnutí už není pro další hráče možné cenu vytáhnou. Vše bylo zavěšené na plastovém kolečku, které bylo v půli rozdělené na dvě části a za horní část to celé viselo, tak nenápadně položené na okraj, aby hráči měli pocit, jak snadno to lze získat. A nám to právě spadlo na horní část kolečka, takže by nebylo už možné to získat. Po vysvětlování se na nás slečna zamračila, mašinku otevřela a ručník nám neochotně podala. Chudák neměla chuť a nejspíš ani slovní zásobu, aby nás vyvedla v omyl. Cena v naprosto neužitečném malém ručníku s obrázkem ledního medvěda nám náladu trochu zlepšila.

Další cíl naší cesty byla Akihabara, o něco vzdálenější od Ikebukuro, ale zato s jistotou naprostého uchvácení v prvních vteřinách. Proslulá část Tokia plná mangy, anime postaviček, elektroniky a stejných bláznů, jako jsme my dva. Už se začalo stmívat, takže pohled na obrovské obchody s miliony barevných světýlek byl ještě hezčí.  Nevěděli jsme kam dřív koukat a prostě jsme jen tak chodili ulicemi, nakukovali do obchodů, rozhodovali se dlouho, do kterého půjdeme a užívali si tu záplavu reklamních světel. Ano, opravdu užívali, to se jen tak nevidí! První obchod, do kterého jsme vlezli, byl krám, kde se prodávali plastové postavičky z animovaných filmů a seriálů. Tam jsem strávili minimálně hodinu, obdivovali, hledali, které známé a tajně fotili. Obchod měl sám o sobě 4 patra a to patřil k těm nejmenším. Bohužel ceny malých postaviček se pohybovali kolem 29.0000¥ (tedy asi kolem 6.000 CZK) tak si nějakou přivezu až z příští návštěvy. Podobně jsme navštívili i manga shop, sex shop a další obchody patřící fandům animáčů. Jenže každý obchod měl kolem šesti pater a už jsme to přestávali zvládat. Moje drahá japonská kamarádka mi dala tip, že na Akihabaře je obchod Don Quijote, který určitě musíme navštívit. Patří k nejlevějším v Japonsku a dá se tam nakoupit vše, od oblečení přes jídlo až po záchodové prkénko. Ten jsme sice také navštívili, ale plni vyčerpání jsme proběhli jen jídlové patro. I to nám zabralo tak hodinu našeho času, protože výměnou za informace a tipy o Japonsku chtěla má drahá kamarádka přivézt nějaký ten žvanec, co se u nás v ČR koupit nedá. Bohužel jsme nebyli vůbec schopni něco takového, co nám popsala, nalézt a i pan Google tu ztrácel svoji moc. Cestou na metro nás zastavila slečna v oblečku připomínajícím něco mezi servírkou a reklamou na sex shop. Ihned jsem věděla, že jde o maidku snažící se nalákat lidi do jejich Maid-caffe. Jedná se o takovou restauraci/kavárnu, kde vás obluhují slečny v roztomilých oblečcích, mají představení a pro své hosty i zpívají. Takové místo jsem velmi chtěla navštívit, ale i za focení samotné slečny na ulici chtěli peníze, nemluvě o vstupném a o ceně jídel v restauraci. Slečně jsme poděkovali a s falešným příslibem, že se zastavíme, jsme mířili směr Sky Tree.

Vypadalo to, jak blízko to z části Asakusa bude. Sky Tree, nejvyšší stavba v Japonsku a druhá největší na světě (hned po dubajském mrakodrapu Burdž Chalífa). Ze shora se vidí svět jak na dlani. Sky Tree byl vidět už z dálky a tak jsme se rozhodli že to dojdeme pěšky. Vždyť je to jen kousek!! Není překvapení že nás čekala další hodinová tůra. Bylo ale krásně a noční Tokio bylo opravdu nádherné. Zpětně jsem fakt ráda za takovou toulku, i když nás to stálo ten krásný výhled na Tokio. Ke Sky Tree jsme totiž došli o půl desáté, kdy už návštěvníky nahoru nepouštěli, ačkoliv věž sama o sobě byla otevřena do deseti hodin minimálně. Cestou k věži jsme viděli i známý Asahi Flame, zvláštní zlatá konstrukce na vrcholu jedné z budov značící hořící plamen ve větru. Nám to připomínalo teda něco jiného. Chodili jsme malinkými uličkami a uvědomili si, jak bychom se kdekoliv jinde na světě v takových ulicích báli. Nikde nikdo a temno. Ale v Japonsku jsme se nebáli ani chvilku, jen jsme nemohli pochopit, že i v temných uličkách bez lidí je prostě automat na pití, jasně svítí už z dálky. Po (ne)navštívení Sky Tree jsme se rozhodli podívat na blízký chrám Senso-ji, protože nám bylo jasné, že tak daleko na severovýchod Tokia už se nepodíváme. Pozdě večer bylo téměř lidu prázdno. Vytáhli jsme si také každý svoji modlitbičku. Za příspěvek 100¥ si člověk zatřásl s kovovým šestibokým hranolem, ze kterého mu vypadla špejle s číslem. Číslo bylo samozřejmě v japonském znaku, takže nám chvíli dalo, najít na šuplících identický znak. Když se podařilo, ze šuplíku jsme si vzali naši věštbu, která byla naštěstí i v angličtině. Pokud by byla špatná, zavěsili bychom ji na nedaleký strom, aby to špatné zůstalo na místě a nešlo s námi. Oba jsme si vytáhli ale skvělou věštbu a s duchovní přidanou hodnotou spěchali stihnout poslední metro.

Ověšeni igelitkami z našich nákupů jsme se ještě rychle zastavili v obchodě, blízko našeho hotelu a zakoupili něco na zítřejší snídani. S bolavýma nohama jsme šli, po chvilce tradičního psaní s rodinou v jednu ráno, za zvuky šílené japonské televizi a tepla vycházejícího z klimatizaci konečně spát. Druhý den ráno nás totiž čekal vyhlášený rybí trh Tsukuji.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s