#5 Tokio den třetí – Tsukiji, Odaiba, Ueno

Na rybí trh je dobré chodit brzy ráno, nejlépe kolem páté hodiny ranní. Ti nejlepší kuchaři si tam chodí vybírat čerstvé ryby, ty nejlepší kousky a vy, jako turista, toho můžete být součástí. Shodli jsme se, že zas tak nutně toho součástí být nemusíme a ta devátá desátá hodina bude úplně stačit :). Protože máme naši chytrou, i když japonsky mluvící, televizi, na kterou koukáme, věděli jsme, že bude ten den pršet. U hostelu venku před vchodovými dveřmi bylo asi 6 kusů deštníků, tak jsme si jeden vzali raději sebou. Snad u každého domu v Japonsku jsou takhle deštníky položeny. Kdyby to tak bylo v Česku, nejspíš by to bylo dávno rozkradené.

Na cestu jsme si koupili naše oblíbené ovocné mlíčka s tím, že se najíme až na trhu a po chvilce cesty metrem jsme byli na místě. Počasí nám vyloženě nepřálo a lidí bylo všude opravdu hodně, na to, že jsme tam byli vlastně mimo hlavní sezónu. Kromě davu nás také přivítal typický rybí smrad, který se linul už z dálky a byl skoro až vidět. Proplétali jsme se mezi lidmi a nakukovali, co obchodníci nabízejí. Trh byl sám o sobě přímo obrovský a my víme, že jsme navštívila tak maximálně polovinu. Často měli v nabídce kousky masa (rybí, kuřecí, vnitřnosti,…) opečené na kousky špejle, co kus to na naše peníze asi dvacetikoruna. Stánky také nabízeli zadarmo také ochutnávky jejich sortimentu a párkrát jsme si něco koupili už jen ze slušnosti, že jsme tak moc ochutnávali. Nejvíc nás však zaujal ogrilovaný losos, který se doslova rozpadal na jazyku. Pan prodejce uměl pěkně anglicky, nejspíš tam jsou na turisty opravdu zvyklí, a chtěl strašně vědět jak se řekne úhoř v našem jazyce. Smál se přibližně další dvě minuty. Japonci mají velmi rádi sépie, ať už sušené místo chipsů nebo právě osmažené a já osobně musím říct, že mi sépie moc chutnala. Procházeli jsme si to takovým trochu ztrácejícím se stylem. Tu jsme odbočili tady to malé uličky, najednou jsme prošli nějakým domem, minuli pár sushi restaurací, které nabízeli to nejčerstvější co může být a dost si to užívali, i když nám jídlo pomalu teklo už i ušima. Drahá polovička neodolala možnosti ochutnat ústřici a po snědení jen řekl, že to chutná jako všechny mořský plody: prostě nijak. Pomalu už jsme se snažili najít cestu ven z trhu, cestou nakoupili ještě hrníčky, sušenou řasu a sushi sebou na cestu. Další místo, které jsme měli dnes v plánu navštívit byl totiž „ostrov“ Odaiba. Jedná se o uměle vytvořený ostrov , nákupní a zábavní místo pro místní, plné muzeí, obchodních centrech, výstav a hlavně pláží.

Na Odaibu je lehce složitější se dostat, jelikož člověk musí nastoupit na soukromou linku vlaku a tak se mu asi 20 minutá cesta docela prodraží.Ale už z vlaku jsme měli krásný výhled na oceán a na veliké budovy Tokia. Dali jsme si sushi, koupané na trhu a šli do jednoho z obchodních center, protože ošklivé počasí tvořené černými mraky se konečně rozhodlo k akci a začalo pršet. Součástí centra byl i Legoland a k němu přilehlý krámek, kde si má drahá polovička stavěla dobrou půl hodinu panáčky z Lega. Součástí centra byli i různé sousoší, fontány či různé projekce a hudební doprovody. Snad nejvíc překvapená jsem byla, když jsme viděla krámek s Monchichákama. Obchodní centrum bylo opět opravdu veliké a nebylo zrovna lehké najít cestu ven. Než jsme si stihli uvědomit, kde jsme, ocitli jsme se v jakési části muzea s auty, kde mimo jiné bylo vystavené i auto z filmu Návrat do budoucnosti. Protože jsme jen procházeli, moc jsme se ani nezdržovali prohlížením aut či jakýmkoliv faktem, že jsme neplatili žádné vstupné a ostatní lidé v okolí měli v rukou lístky a mapy. Když jsme konečně viděli východ ven, prolítli jsme okolo dvou pracovníků co u vstupu nejspíše lístky kontrolovali. Nejspíš ale stejně jen viděli dva spěchající turisty, na které by museli mluvit anglicky a tak nám nikdo nic neřekl. Venku jsme se procházeli po ostrově, prohlíželi okolí a obdivovali i tady vykvetlé sakury. Hlavním důvodem návštěvy Odaiby byl fakt, že jsem si chtěla přivézt domů písek a v celém Japonsku byla právě Odaiba jediné místo, kde stoprocentně najdu písek. Mířili jsme tedy přímo na pláž. Díky nepřejícímu počasí jsme nepotkali skoro jediného člověka, jen hromady racků. Lezli jsme tedy po kamenech a fotili jak blázni. Když jsem naplnila svoji pet lahvi pískem (petka byla nošena opravdu jenom z tohoto důvodu :D), vzali jsme to nejbližším (menším) obchodním centrem zpátky na vlak. Teda spíše než centrum to vevnitř vypadalo více jako na tržišti a dokonce se tam odehrávalo i nějaké divadlo pro děti. Prošli jsme další atypické krámky, třeba se StarWars suvenýry a jeli zpátky do Tokia, konkrétně do čtvri Ueno.

Ueno je velmi známé hlavně svoji ZOO, kde mají pandy, ale už předem jsme si řekli, že tam nepůjdeme. ZOO máme moc rádi a strávili bychom tam celý den, což jsme věděli, že by byla škoda svým způsobem „promarnit“ jeden celý den na jednom místě. Kromě Zoologické je tam také tržiště, ale byli jsme z Odaiby a i z trhu dost překrámovaný a neměli jsme už moc náladu nakupovat. Rozhodli jsme se tedy navštívit jednu místní čtyřpatrovou hernu. Ale nejsou to herny jako ty naše, kde závisláci u jednoho piva nahází do jednoho automatu peníze a doufají, že vyhrají statisíce. Tohle jsou herní automaty, protože se tam opravdu dají hrát hry. Bylo to jedno z mála míst v Tokiu, kde se kouřilo a tak se tam scházela mládež, pila, hrála u toho hry, bavila se a nektěří byli i v cosplayu (tedy oblečeni jako například fantasy postavy). Já sama jsem tam strávila půl hodiny u jedné hry střílečky (Left 4 Dead), které byla sice v japonštině, ale logickými úvahami jsme tušila, kam asi mám klikat. Po herní euforií jsme si koupili sladkou palačinku a přemýšleli co dál. Blížil se večer a nám se domů stále ještě nechtělo. Rozhodli jsme se vrátit zpátky na Akihabaru a více si ji projít. Netřeba dodávat, že z celého Tokia nás uchvátila asi nejvíc.

Hned co jsme vylezli na Akihabaře jsme slyšeli jakýsi dívčí zpěv a když jsme se vydali za zpěvem, viděli jsme skupinku maidek, jak zpívají a tancují. Nejspíše se jednalo o nějaké promo pro jejich Maid Caffe. Protože jsem maidkama fascinovaná, chtěla jsem jít co nejvíce dopředu abych chytila co nejvíce z jejich tancování a roztomilosti. Kromě dívek zpívalo také publikum, avšak vpředu byli hlavně poněkud starší páni. A nadšeně tleskali a zpívali. Už jsem začínala trochu chápat, proč tato práce není pro každého (ach ta znalost z anime, haha). Poté jsme si prošli pár krámků s mangou a s postavičkami z animáčů. V jednom takovém velikém krámě jsme strávili přes hodinu času a nakoupili nějaké suvenýry pro kamarády.  Na večeři jsme si vydali opět do Genki sushi, kde jsme si i vzali dva výborné dortíky s bánanem s sebou na zítřejší snídani a vydali se relativně brzo domů.

Byli jsme unavení a hlavně jsme věděli, že se budeme muset ráno sbalit, hostel opustit a najít místo, kde si uložíme zavazadla, než pojedeme nočním autobusem do Kyota.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s