#2: Letíme do Tokia

V Praze na letišti čekáme s předstihem dvou hodin spolu s jedním obřím kufrem, ve kterém je schovaná ještě malá taška (kdyby suvenýrů bylo přespříliš), jedním batohem a jednou kabelkou. S nehranou samozřejmostí lidí, kteří procházejí letištní kontrolou denně, projdeme k našemu Gatu, kde si krátíme čas přistavění letadla Air France voláním s rodiči a jejich ujišťováním, že všechno máme a budeme s jistotou žít i další týden…

Cesta do Francie nezabere ani dvě hodiny a my už  stojíme v jedenáct v noci na letišti CDG, terminálu 2 (ten největší). Předem jsem si vyhledala na Googlu, jak je CDG nejhorší letiště na světě co se přespání týká, ale také jsem našla pár tipů, kde by se dalo vyspat, kde je supermarket a dokonce i nějaký parčík. Jelikož jsem byla po nesmírně dlouhém letu hladová, byla jsem pro supermarket. Pro minimálně hodinovém bloumání po terminálu 2 jsme došli do místě, kde supermarket sice byl, ale samozřejmě zavřený. Nevím, proč jsem si myslela, že na jednom z největších evropských letišť bude v noci otevřen supermarket. Nevadí, nebudeme si kazit výlet, jdeme hledat terminály 2E či 2A, kde se dá prej nejlépe vyspat. Po dalším hodinovém lítaní mezi terminály (dodávám, že se všemi zavazadly!) jsme nenacházeli nic jiného, než hrozné železné sedačky s opěradly povětšinou plné bezdomovců nebo jiných cestovatelů. Žádná lehátka, žádná křesílka, ani žádné teplo. Drahá polovička už klížila oči, tak jsme zastavili u těch krásných sedaček na terminálu 2A a já si skočila alespoň na toalety. Přesně ve chvíli, kdy jsem spláchla, se na celý terminál rozezněl alarm a ženský hlas, který cosi oznamoval. Po asi pátém opakování jsme zjistili, že kromě francouzštiny mluví i anglicky. Po desátém opakování jsme ji vyrozuměli, že máme evakuovat budovu. Důvod však nikoliv. Snad nikoho z cestujících, kteří na terminálu pospávali to nějak nevyvedlo z míry, ale alarm po čtvrt hodině stále nepřestával. Tady se spát nedá! Vzdali jsme to a rozhodli se přesunout na terminál 1, ze kterého jsme měli ráno odlétat. Cesta autobusem a vlakem nám zabrala přinejmenším půl hodiny (vše je naštěstí zadarmo). Na terminálu 1 bylo mnohem lépe. Bezdomovci nebyli nikde poblíž a dokonce jsme našli červená křesla!!! Nedalo se s nimi sice hýbat, ale při správném složení jistých částí těl a chytrého využití všeho okolo se člověk mohl i lehce vyspat. Já spala celou půl hodinu, protože v pět ráno začali přicházet lidé, kteří odlétali za brzkých ranních hodin a dělali už celkem dost povyku. Mezi šestou a sedmou ranní se začali otvírat i obchody a mohli jsme si koupit něco k jídlu a pití. Jak na smilování boží jsme čekali, až se otevře check-in pro náš let a my se zbavíme toho kufru.

Po dvouhodinovém (a dost nudném) čekání v malé bezcelní zóně na odlet do Varšavy nastupujeme do malého letadla společnosti LOT a po dvou hodinách stíháme pouze rychlý (a drahý a navíc dost nechutný) oběd na letišti ve Varšavě. Když čekáme na otevření gatu na let do Tokia, ocitáme se v doslova záplavě asiatů. Nemůžu se dočkat, až konečně budeme moct nastupovat do našeho obrovského letadla (Boeing 787-8 Dreamliner) a já se konečně trochu prospím. Už před odletem jsme udělali check-in online, takže jsme si vybrali sedadla pěkně u okýnka a nemohlo se tak stát, že bychom seděli v řadě sedadel uprostřed. Spolu s námi zpozoruji další trojici mladých kluků – Čechů (ktěré jsme potkali mimochodem i na cestě zpátky), pár poláků a jinak pouze Japonci, povětšinou důchodci.

Do letadla nastupujeme po skupinkách podle čísel sedačky. Na každém sedadle čeká cestujícího balíček s dekou, polštářkem a sluchátka.Na sedačce přede mnou mám vlastní obrazovku, kde si mohu vybrat ze záplavy filmů, hrát hry a neustále nám nabízejí jídlo či pití (kafe, džus, voda, bílé víno – všechno zadarmo). Člověk se ani nerozkoukal a už mu servírovali večeři. V letadle strávím první tak dobré čtyři hodiny lehkým klimbáním. když jsem pořádně nespala přes 24 hodin, mám v sobě totiž jiskřičku naděje, že bych mohla vidět polární zář. Letíme totiž velmi blízko Sibiře.  Nalepená na skle svého okénka s klížícími se oči mžourám do noci venku, když najednou zahlédnu v dálce cosi lehce zeleného. S šílenou únavou přesvědčuji sama sebe, že to je jistě polární zář, někde v dálce a tak můžu tvrdit, že jsem ji viděla. To samé sdělím drahé polovičce, která mi to se stejným přesvědčením potvrdí, abych už konečně šla spát. Přesně v tu chvíli se objeví, přímo u našeho křídla. Nádherná, zelená a zářící Aurora. Se slzami v očích začnu vykřikovat neidentifikovatelná citoslovce nadšení, což samozřejmě vzbudí většinu spolucestujících, kteří se musejí okamžitě podívat, co mě tak nadchlo. Všichni se hrnou k okénkům na pravou stranu a fotí ostošest (což opravdu není zrovna jednoduché, když je všude tma a bliká vám do toho červené obří křídlo) až pan pilot musí vyrovnávat letadlo… Polární zář nám dělá společnost minimálně další hodinu a půl.

Po krátkém spánku nás budí letuška se snídaní a s papíry pro vyplnění žádosti o vízum. Než se nadějeme, letadlo už dost klesá a nás vítá nápis NARITA. Konec nekonečného lítání konečně nadešel a my jsme na místě! Přistáváme v Tokiu.

Reklamy

#1: Story before

Kdokoliv mě jenom trochu zná tak ví, jak šíleně zbožňuju všechno japonské. Od jídla až po ty skvělé animáče! Byla to pro mě země, do které se jistě někdy vydám. Jednou. Až budou peníze a hromada volna. To by se tenkrát v říjnu na stránce cestujlevne.com nesměly objevit  letenky za necelých 6.000 Kč. Jednalo se o chybný tarif letu Paříž-Varšava-Tokio-Varšava-Istanbul. Po půl hodinovém volání, přeposílání peněz mezi bankovními účty a rychlo-zjišťování cen ubytování byly letenky rezervovány (těsně před opravou chybného tarifu), koupeny a následně zaslány na můj email. Plán byl jasný, v únoru se letí na týden do Japonska!

Japonsko

Jak to však u pracujících studentů bývá, času není nazbyt a navíc šíleně rychle utíká. Byl tu prosinec a kromě koupených letenek do Japonska se nic jiného nedělo. Říkala jsem si, že by to nejspíš chtělo už alespoň trochu zařizovat, aspoň to ubytování a menší plán, co všechno vidět. V Praze mám naštěstí na výměnném pobytu holčinu z Japonska, která mi ve většině věcí  poradila (co kde objednat, kde spát, kde koupit). Přes airbnb se zajistilo ubytování dle poměru cena/lokace v Tokiu na tři noci a zjišťoval se způsob jak nejlépe se dostat do Paříže když nám letadlo do Polsko odlétalo přibližně v 11 dopoledne. Špatná zpráva byla ta, že nebyl žádný vhodný noční autobus či snad ranní let z Prahy, který by nám ušetřil mnou velmi nevítanou vyhlídku nocování na letišti Charlese de Gaulla… Nedalo se nic dělat, lepší spoj který by neohrožoval další průběh cesty nebyl k dispozici.

Kromě Tokia jsme nemohli odolat pokušení vidět proslulé Kyoto. Ceny ubytování byli velmi přijatelné a vhodné ubytování jsem našla téměř okamžitě. Co však bylo tématem na minimálně dva týdny bylo: Jak se dostat z Tokia do Kyota? Nejrychlejší, nejkomfortnější volbou byl Shinkansen. Za necelé tři hodiny bychom dojeli z jednoho města do druhého. A to za stejnou cenu, za jakou jsem letěla z Francie do Japonska. Na doporučení své japonské kamarádky jsem se uchýlila k mnohem levnější variantě = night bus. Na stránce willerexpress jsem si vybrala autobus a za cenu přibližně 1.200 Kč/os zakoupila sedadlo v autobuse.

Zpět do Tokia na letiště Narita, od kud nám zase kolem 11 dopoledne letělo letadlo jsme se rozhodli jednoduše letět přímo z Osaky, které je blízko Kyota. Z centra Tokia se totiž na letiště nelze zrovna snadno dostat. U letiště jsme zabookovat hotel na jednu noc (protože dvakrát za výlet spát kdesi na letišti už se mi moc nechtělo). Byla akorát slevová akce na jeden 3* hotel, sice s kuřáckým pokojem, ale za celkem přijatelnou cenu.

A protože mě všichni moji kamarádi a příbuzný stále bombardovali větami na téma, jak se tam ztratím a potetování pánové z Jakuzy mě tam jistojistě rozřežou a prodají, rozhodli jsme si pronajmout pocket WiFi. Krabičku si zaplatíte předem pěkně z domova a zvolíte si, kde chcete, aby na vás čekala. Nejlepší cesta je samozřejmě přímo na letišti na Naritě, konkrétně na poště. Pronajímá se na daný počet dnů a utáhne myslím až 10 zařízení. Za 5. 550 jpy (asi 1.100 Kč) jsme si objednali pocket Wifi na 7 dnů. Po uplynutí lhůty pro půjčení zařízení jednoduše vložíte do obálky a hodíte do poštovní schránky. A ty google mapy se budou hodit! 🙂

pocketwifi

Pro cestování po městech jsme si půjčili od kamarádky Suicu. Na kartu si dobijete peníze a při vstupu a výstupu do metra (či autobusu) u turniketů si „pípnete“. Odečtě se určitá částka, v závislosti na vzdálenosti obou míst a máte vystaráno. Navíc na tyto zázračné kartičky můžete i nakupovat, a to snad úplně kdekoliv! Suica funguje snad v každém větším městě (Kyoto/Osaka atd.), ne však pro cestování mezi městy, pouze po městě!

Suica Card

A protože naše cesta končila ve Varšavě (do „ocásku“ směr Istanbul jsme samozřejmě neměli v nejmenším plánu letět), musela jsem udělat průzkum nejlevnějšího způsobu jak se dostat do Prahy. Do Varšavy přiletíme přibližně ve tři odpoledne a velmi rychle jsme vyzjistili, že cesta do Čech už  přes letiště nepovede. Nejlevnější cestou je autobus Polskibus , za 171zl jsem zarezervovala noční autobus z Varšavy na Florenc.

Japonské jeny

Den odletu se kvapen blíží. Letenky a jízdenky jsou všechny vytištěné, ubytování zařízené, pocket WiFi objednaná, pasy platné. Zbývá pouze koupit redukci (já jsem kupovala teda na Alze tuto) a vyměnit peníze.  Pro potřebu si sebou beru ještě usyslené euro bankovky z minulých výletů.

16.únor: PRG – CDG (20:35 – 22:20)
17. únor: CDG – WAW (10:50 – 12:50)
                                                   WAW – NRT (15:00 – 09:20) – přílet 18. únor
25. únor: NRT – WAW (11:05 – 14:40)

Tadááá, můžeme vyrazit!